29. 4. 2018

Červená Voda, Miedzylesie (PL), Králíky, Dolní Morava

Mapa jpg / Fotoalbum

ŠUMPERK - BLUDOVEČEK - BLUDOV - BOHUTÍN - KLÁŠTEREC - ZBOROV - HORNÍ STUDÉNKY - BŘEZNÁ - HEROLTICE - MLÝNICKÝ DVŮR - MLÝNICE - BÍLÁ VODA - ČERVENÁ VODA - HORNÍ BOŘÍKOVICE - DOLNÍ BOŘÍKOVICE - MLADKOVSKÉ SEDLO (STÁTNÍ HRANICE CZ/PL) - BOBOSZÓW - SMERCZYNA - MIEDZYLESIE - SMERCZYNA - BOBOSZÓW - MLADKOVSKÉ SEDLO - DOLNÍ LIPKA - KRÁLÍKY - PROSTŘEDNÍ LIPKA - HORNÍ LIPKA - DOLNÍ MORAVA - ČERVENÝ POTOK - MALÁ MORAVA - VLASKÉ - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK


Sobotní výjezd nelze hodnotit jinak než kladně, a to vysoko. Základní část jsem si plánoval už týden předem a vycházela na 86 km. Připadalo mi to na hraně s ohledem na fakt, že letos nemám ještě pořádně naježděno. Tím spíš bylo výsledných 105,5 km příjemným překvapením a překonání stokilometrové hranice minimálně po pěti, spíše však více letech.
Startoval jsem přesně o půl dvanácté, když zbytek rodiny odjel k tetě. Cesta měla být skoro výhradně asfaltová a já zamýšlel vzít crossové kolo, nakonec však stejně vyhrálo mtb a ukázalo se být lepší volbou. Obavy, že pojede po silnici špatně, padly. Den předtím jsem jej umyl, vyblejskal a namazal - včetně rozborky přehazovačky, a snad díky tomu jelo naprosto skvěle, až jsem se sám divil.
Toliko k technikáliím a nyní již k výletu jako takovému.

Do Štítů obvyklou trasou v obvyklém čase. Ve sjezdu k Bohutínu se bohužel ukázalo, že destičky v přední brzdě už jsou kaput a moc nebrzdí, ovšem vracet se mi kvůli tomu fakt nechtělo. Na křižovatce u benzínky před Štíty jedu doprava a pak vlevo přes Březnou.

Před Březenským dvorem točím opět doleva a kvalitní povrch střídá tankodrom čehosi, co kdysi možná taky bylo asfaltem, leč nyní z něj zůstaly děravé vzpomínky. Okolí ovšem nádhera. Louky plné rozkvetlých pampelišek a nad tím silueta Orlických hor, k tomu ideální počasí.

Za chvíli jsem v Herolticích. Projíždím tudy často, jenomže jinudy. Z tohoto směru působí mnohem lépe. Dojíždím ke známé křižovatce a točím na rozbitou polňačku do Mlýnického dvora, Mlýnice a dále ku Červené Vodě.

V Červené Vodě si před boříkovickým stoupákem dopřávám vzpruhu v podobě vynikající točené zmrzliny. Jahodová se smetanovou. Jahodovou nemusím, ale tahle bodla. Pokračuji a z kruhového objezdu mířím vzhůru na Horní Boříkovice. Je zde uzávěrka, zákaz vjezdu. Budují kanalizaci a bagřík pilně jezdí navzdory víkendu, ale zákazy očividně nikdo neřeší. Takže ani já.

Horní Boříkovice jsou v podstatě shluk několika chaloupek.

Co se týče rozhledů ze stoupající silnice, ty jsou ovšem parádní.

Dolní Boříkovice jsou o dost větší. Horní část je taková rozházená, ale vedle svého Horního souseda stejně působí jako megapole. Vozovka je tu zrovna vyfrézovaná, tudíž sešup dolů dost drncá.

Na křižovatce přejíždím na druhou stranu rušné silnice, podjíždím železniční most a po pár desítkách metrech jsem na státní hranici s Polskem. To bylo v plánu. Dojet na hranici, zamachrovat si u cedulí, zhltnout něco dobrého v blízkém kiosku a pokračovat do Dolní Lipky. Od pokusů vydat se hlouběji do zahraničí mě vždy odrazovaly vzpomínky na výlet někdy před deseti lety. Nyní jsem však tak nadšený počasím, krajinou a vůbec vším, že do toho půjdu. Ne sice až do Bystrzyce Klodske, ale aspoň do Miedzylesie vzdáleného od hranic cca 7 km.

To, jak krásně se mi frčí, je skoro děsivé. Jistě i proto, že jedu lehce z kopečka a s větříkem v zádech. Nazpět za to bude opačně, ale nešť. Ve vesničce Smerczyna jsem si to už jenom neskutečně užíval a za chvíli byl v Miedzylesie. Něco se změnilo, něco zůstalo stejné. Třeba dláždění kočičími hlavami před náměstím. To mě vždycky vytáčelo.

Náměstí je však zčásti opraveno a dlužno říct, že nádherně. Parčík uprostřed po opravě morového sloupu vyloženě ožil. Nevím jestli jde o novinku, ale u sloupu jsem našel kamennou sošku vlka. Je na ní nápis MIEDZYLESKI WILK, což asi souvisí s nějakou místní pověstí. Novotou září i fasády několika okolních domů a ty, co vypadají stále zanedbaněji, dodávají místu kus určité exotiky. Kolem kostelní věže níž se vine lešení - evidentně se rovněž opravuje. Mě však zajímá zámek.

Na zámek upozorňuje hned několik cedulí po cestě a je vydáván za jednu z pamětihodností města. Jsem tedy zvědavý. Nadšení bohužel střídá zklamání, neboť zámek je ve špatném stavu. Snad až na restauraci, kde však všechno kazí necitlivě koncipovaný přístavek. Co mám vypozorováno, absence estetického cítění v architektuře, zejména soulad mezi starým a novým, je polské specifikum. Ale abych jen nehanil, cosi se nejspíš děje i ve zbylých částech zámku a tak držím palce, ať se dílo zdaří.

Stejnou cestou zpět do ČR. Škoda, že na možnou zajímavou okliku jsem přišel až doma, ale aspoň ji mám v záloze pro případné příště. U kostela v Bobószowě mám již téměř vyhráno, k hranici zbývá vyfunět kopeček a došlápnout k areálu někdejší celnice.

To je dílem okamžiku.

Konečně přišel čas na zasloužené občerstvení. Hned u "čáry" stojí malý obchůdek, kde kupuji kofolu, nanuka a pikao. Konzumuji na lavičce před obchůdkem s nádherným výhledem na hory v pozadí.

Předloni objevenou cestičkou projíždím skrz odlehlejší část Dolní Lipky, mimo jiné i kolem zajímavého kostelíku spojeného s chalupou.

Dnes mohu i nahlédnout dovnitř, protože kostelík je otevřený.

Po nájezdu na normální silnici musím třeba odbočit k dolnolipskému nádraží, což je sice pár metrů nazpátek, ale oproti hlavní silnici zase cesta k zajímavějšímu způsobu jak se dostat do Králíků.

Kus dál totiž vede pěkná silnička, kde není skoro žádný provoz (nepočítám-li cyklisty a pejskaře) a kde toho lze více a lépe vidět.

V Králíkách stavím jen krátce. Na lavičce na náměstí dopíjím kofolu a cucám druhou půlku pikaa v tubě. To abych měl energii na příští kopeček. Pak sjíždím nenápadnou uličkou na silnici pod kostelem a stoupám směrem v vojenskému muzeu.

Muzeum vojenské historie nelze minout, nalézá se hned u cesty pod vrcholem kopce. Nad ním pak najdeme pevnost Cihelna (během několika posledních let zjevně rekonstruovanou), která dala jméno také každoročně pořádané akci s ukázkami vojenské techniky a bojových akcí. Koná se vždycky v srpnu a je to hukot.

Sjíždím z kopečka přes koleje do Prostřední Lipky. Zde pak doleva a zvlněnou silnicí k Lipce Dolní.

V Dolní Lipce musím vyšlápnout ke kostelu a dát se cyklostezkou za ním. Stoupání je mírné a rozhledy ze silničky na všechny strany potěší každé oko.

Asi o 1,5 km dále stojí rozcestník. Doprava by se dojelo do Červeného Potoka (absolvováno předloni opačným směrem), doleva do Dolní Moravy. Profil tam slibuje další kopečky, ale cítím se v pohodě, tak proč je nezkusit?

Trasu lze rozdělit do dvou, v mém případě do tří etap. První etapu tvoří panelová cyklostezka, z níž lze do Dolní Moravy sfrčet kolem televizního vysílače. Od prvního rozcestníku je to k začátku sjezdu asi kilometr.

Tahle varianta mi přišla málo akční, takže jsem se rozhodl ještě popojet a sjet do údolí o kus dál. Tam už se jede po šotolině a trošku strměji.

Variantu třetí tvoří nejdřív šotolina, která ale časem - na sjezdovkách - přejde pouze na trávu. Je to ta etapa, která končí v loukách, kterou se jezdit nemá, a kterou jsem absolvoval v rámci svého tradičního bloudění. Aspoň že výhledy trochu zahladí hořkost z finálního zjištění omylu.

Že jsem mimo zjišťuji přes gps v mobilu. Ten mě bohužel napadlo zkontrolovat pozdě a teď stojím kdesi nad sjezdovkou. Nabízí se náprava ve sjetí toho úseku, který jsem vyjel zbytečně, a napojení se na správnou cestu. Po krátkém přemýšlení však volím poněkud přímější řešení. Ano, navzdory skomírající přední brzdě to vzít natvrdo dolů po sjezdovce. Ostatně horské kolo přece nemám jen na asfalt, že? Kolo jede, brzda jakštakš brzdí. Sjezd se daří kupodivu výborně. Tedy do té doby, než jsem ve spodní části sjezdovky zahučel do louže v trávě a byl ohozen pořádnou sprchou bahna. Včerejší námaha s čištěním kola je rázem v pr.... - však víte kde. Špinavý jako prase se objevuji u jakéhosi srubu, na jehož terase baští sváču vymydlená rodinka a ptám se kudy do civilizace. Přes zjevné překvapení kde a v jakém stavu jsem se tady ocitl mě posílají na cestu pod chatou. Jsem z nejhoršího venku. Narychlo otírám aspoň ze sebe bahno hadrem, který vozím pro případ nouze. Kolo umyju někdy později.

Dolní Morava za poslední roky proslula moderním rekreačním centrem a většina návštěvníků z ní proto zná jen hlavní silnici, hotel Vista a obludu zvanou Stezka v oblacích. Chci jsem si z toho důvodu projet také méně známou část, stranou od všeho toho šílenství. Vyjíždím ke kostelíku a dávám se cestičkou, která od něj vede po spodním okraji luk. Bohužel i tady už částečně pronikl konzum, ale aspoň ne v takovém měřítku. Mimo novostaveb se tu pořád schovává několik původních chaloupek a celkově to na mě působí mnohem příjemněji.

Poblíž dvojice stromů, mezi nimiž se skrývá kamenná socha světce, je třeba zabočit doprava a po šotolině sjet dolů. Tam přejet Moravu (vypadá ještě jako potok) a vyškrábat se vzhůru na hlavní silnici. Do Červeného Potoka už není daleko.

Zde již rezignuji na všechny další poznávací akce. Pálí mě prdel a nožičky pociťují únavu, takže dále pofrčím normálně na Hanušovice, tam si koupím něco dobrého na poslední etapu, a pak uvidíme. Do Hanušovic je to asi 12 km mírným sjezdem, tak jízda celkem odsýpá.

V hanušovickém Pennáči kupuji pikao a energy drink. Nejsem příznivcem těchto sajrajtů, ale teď už jsem hodně unavený a černozelenou plechovku do sebe liju hned u prodejny. Asi to mělo smysl, protože domů dojíždím sice pořád unavený, byť jinak v pohodě.

Výlet se povedl na jedničku. Vyšlo prakticky všechno, dokonce nad rámec plánu. Příhoda s neplánovaným zajetím nad sjezdovku ani postříkání bahnem mi radost nemůže absolutně pokazit. Ujeta spousta kilometrů, navštívena zajímavá místa, hodně viděno, hodně zažito a stoprocentně využité odpoledne. Více takových! :-)

 Fotoalbum Rajče


6 komentářů:

  1. Parádní cyklovýlet, skvělé fotky a super povídání, ale těch km, to bych se na kolo neposadila minimálně týden a ani bych to nedala! Ale ráda jsem se takto projela. Přeji chuť, náladu a hezké dny na další výlety. Mirkaw

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se líbilo :-) Těch km bylo dost i na mě a prdel bolela, přiznávám. Ale stálo to za to. A dnes jsem vyjel znovu. Možná ne tak daleko, ale pro změnu vysoko, což byla taky makačka. A ani jí nelituji :-)
      Takže děkuji za komentík a přeji příjemný, pokud možno výletovací den. Tomáš

      Vymazat
  2. Už dlouho jsem ti komentář nenapsala, ale teď musím - moje nejoblíbenější terény, krásně zdokumentováno a skvěle zajeto (taková darda kilometrů hned zjara). Na cestě z Červeného Potoka na Dolní Moravu jsem kdysi udělala tutéž "chybu" co ty a sjela si pak sjezdovku na Větrném vrchu (v červenci tam naštěstí už bahno nebylo) :-) Měj se krásně a piš dál! Sibyla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ty ještě žiješ? :-) Díky za pochvalu. Bylo to sice trochu náročnější, ale užij jsem si to jak malej Jarda. Odbočka z cyklostezky do Dolní Moravy je zrádná. Původní cesta vypadá méně důvěryhodně, než ta nesprávná. Naštěstí se to dá vyřešit po sjezdovce, i když v mém případě za cenu bahýnka, no :-D
      Doufám, že ti potomek zdravě roste v příštího nadšeného cyklistu a všem vám tam přeji krásné jarní dny :-)

      Vymazat
    2. Jo, žiju, akorát náš malý hurikán (už jí byl rok) dost protestuje, když si sednu k počítači, takže jsem to musela dost omezit :-) Aspoň nehrozí, že bych jí dávala špatný příklad :-) (Když jdu na kolo, tak neprotestuje, zato zvědavě kouká a navíc si celkem užívá, že může být s tátou...takže jo, možná z ní cyklistka bude.) Sibyla

      Vymazat
    3. Já mám ty hurikány doma dva, ale už jsou ve fázi, kdy k tomu počítači chtějí taky. Těžko říct co je lepší :-) Každá z holek je jiná. Jedna vypadá, že by mohla být akční po tátovi, druhá po mámině vzoru jakékoliv snahy o aktivní pohyb sabotuje. Tak uvidíme.
      Každopádně mládě užívejte :-) Tomáš

      Vymazat