Z Mladče kolem Třesína do Bílé Lhoty

Mapa web / Fotoalbum

V úterý jsem si v rámci volného dne naplánoval nenáročnou pěšotúru o celkové délce přibližně 7,5 km. Kdysi mě někde zaujala fotografie ruiny zvané Čertův most. Pak jsem ji viděl ještě jinde a pak zas, což už mě docela nahlodalo a napadlo mě, že by nebylo od věci se tam zajít mrknout. A jelikož následné studium mapy ukázalo, že okolí nabízí i další zajímavosti, nebylo co řešit.

Spoje hromadné dopravy ze Šumperka k Mladči nejsou úplně ideální, a proto jsem autobusu prominul i fakt, že staví asi kilometr od dědiny. Je to takový ten otravný kilometr, který nepřináší nic podstatného, ale je nutné ho absolvovat a nějak přežít. Na zastávce jsem vyskočil něco málo po jedenácté. Počasí jakštakš, bohužel s nepříjemně studeným větrem. Přesun do Mladče proběhl bez potíží a já se mohl konečně vydat naplánovanou cestou.

Jako výchozí bod vezměme mladečskou náves. Je zde rozcestník, odkud se dáme po modré značce, čili cestičkou mezi hospodou a tím bílým domem napravo.

Nejprve tam vede pěkná asfaltka. Za posledním domem se podél zahrádek změní na šotolinu, načež s okrajem lesa zmizí i šotolina a zůstane jen pěšinka vyšlapaná v listí.

Ačkoliv k lesu se stoupalo, následuje pár desítek metrů sestupu k Mlýnskému potoku. Přes potok sice vede most, ale značka pokračuje bez toho, aby bylo potřeba most použít.

Pěšina opět zvolna stoupá, mimo jiné taky kolem jakéhosi opuštěného lomu, pod jehož stěnou si někdo postavil chatku.

Nějaký čas šlapeme dál, načež nás značka svede dolů ze svahu po pravici. Přes noc sprchlo, a tak terén byl hodně podmáčený a rozbahněný. Uklouzla mi noha a nebýt toho, že jsem se stačil podepřít rukou, byl bych jako prase.

Dříve než sestoupíme dolů k potoku, jsme u Čertova mostu. Že nejde o most pochopíme hned. To si jen někdejší panstvo z Nových Zámků chtělo pořídit obdobu Lednicko-Valtického areálu a po okolí rozeselo nejrůznější stavbičky. Donald Trump by tomu asi řekl fake-tourist attraction. Čertův most je jednou z nich.

Pak nám už nic (nepočítaje šutry, bláto a větve) nebrání v sestupu ke břehu potoka. Potok Malá Voda se zde dělí na Malou Vodu a Mlýnský potok, přičemž vzniká zajímavá oblast mokřadů.

Ještě zajímavější však je bezesporu jeskyně Podkova. Ta bývá volně přístupná, jenomže jako na potvoru v ní teď zimují netopýři a otevřou ji až v dubnu. Za čtyři dny! No řekněte, nemám já pech?

Nakoukl jsem alespoň skrze mříž, ale musím uznat, že moc toho vidět nebylo.

Jako určitou náplast na tuto bolístku vnímám nález netopýra chrupkajícího v dutince nad mříží. Vlastně mi byl celkem blízký. Taky nemám rád velkou společnost a kdybych si měl vybrat, uložím se někde v klidu stranou. Snažil jsem se ho vyfotit bez přisvětlení. Bohužel to nešlo a nakonec jsem na něj přece jen musel blýsknout. Naštěstí má dobré spaní a ani to nezaregistroval.

Pokračuji dále a co nevidím....

...prakticky v sousedství se nachází další jeskyně. Jasně, taky zamčená. Bránu jsem našel po pár metrech vstupu do skalní pukliny. Tak mě napadá, že by to mohl být druhý konec Podkovy, čímž si ovšem nejsem vůbec jistý.

Brzy jsem u rozcestí k další fake-attraction. Je potřeba tam odbočit ze značky a vylézt na přilehlou skalku.

Cestu lehce komplikují stromy popadané během vichřice. Na nebezpečí pádu stromů upozorňují také cedule u vstupů do lesa.

Tak tomuhle se říká Rytířská síň. No, raději bez komentáře. Myslím, že za to plahočení rozbahněnou pěšinou to nestálo a z avizovaného výhledu taky není nic, neboť nejenže ho překrývá křoví, ale navíc hyzdí rušná dálnice na Olomouc asi 250 metrů přes louku. Hluk provozu je slyšet už od Mladče a alespoň na mě působil dost rušivě.

Zpátky k rozcestí a dál po značce.

Další přírodní zajímavostí po trase jsou Řimické vyvěračky nazvané po obci Řimice poblíž. Podle webu estudanky.cz jsou minimálně čtyři, já našel jen tři. Voda prý pochází z potoka Špraněk, který se někde u Javoříčka noří do podzemí a na povrch se dostává právě zdejšími vývěry. Javoříčko je odtud cca 13 km (měřeno na internetové mapě) a potok Špraněk se tam podle mapy vlévá do říčky Javoříčky, tak jsem to asi celé úplně nepochopil. Slovy klasika: "My mu nerozumíme, ale my mu věříme."

Předchozí vyvěračka vypadala hodně přírodně, tahle je očividně "vylepšená" lidskou rukou. Voda z trubky pod skálou odtéká přímo přes pěšinu. Kdo se bojí vody, nemusí. Odtok je tak malý, že jej přeskočí i malé dítě.

Třetí mnou objevená vyvěračka a druhá přímo u cesty se mi líbila nejvíc. Když si tu dřepnete a budete sledovat hladinu u skály, jasně uvidíte bublinky a pohyb jak se voda tlačí z podzemí. Zapomněl jsem dodat, že tyto vývěry obývají chránění živočichové a celý Třesín je součástí CHKO Litovelské Pomoraví.

To bylo vše k místní geologii, teď už zase "jen" turistika. Blátivá pěšina se vine po hraně lesa a louky, potom se stočí doleva a po traktorem rozježděném sajrajtu počne ještě jedno citelnější stoupání.

Na jeho vrcholu čeká obec Měník. Sama o sobě nenabízí nic extrovního (když to srovnám s výletem na Kokořín...), ale poblíž stojí nápadná kaplička, kterou asi zaregistroval každý, kdo někdy projížděl po silnici z Mohelnice k Litovli ve snaze ušetřit za dálniční poplatky. Přesně k ní jsem si to, stále po modrém značení, namířil.

Na úplném okraji dědiny, kde jsem Měník opustil, mě uvítala ohrada s kozami. Hned se seběhly ke mě a nechaly se hladit. Bylo to mnohem příjemnější, než psi štěkající za každým plotem - nešvar většiny českých vesnic. Co si budeme povídat, pohladit si kozy potěší skoro každého chlapa a minimálně 4% ženských, že? :-)

Ke kapli vede polní cesta po hřebeni kopce a na fotce v úvodu článku jste si mohli všimnout, že odtud bývají pěkné výhledy. Schválně píšu bývají a ne jsou, protože při mojí návštěvě bylo zataženo, dokonce párkrát slabě zamrholilo, a z výhledů tak mnoho nezůstalo.

Původní plán návratu počítal s pochodem dolů do Řimic a odtud odjezd autobusem domů. Měl jsem však malou časovou rezervu a tudíž chuť plán maličko pozměnit. U prvního řimického stavení jsem sešel ze značky na neznačenou pěšinu ke zdejšímu rybníku. Za ním se pak po červené značce vydám do Bílé Lhoty a na autobus nasednu tam.

K rybníku jsem došel kupodivu bez zádrhelů. Nebyl tam ani zákaz, ani plot. Dokonce i srnku se mi povedlo vyplašit.

Stará rezavá zastávka na okraji Měníka vypadala o dost hůř, než rybník, což mě nemuselo trápit.

Já totiž sestoupím dolů pod silnici a podchodem se napojím na cestu k Bílé Vodě.

Jde spíše o pěšinu pro pěší, maximálně cyklostezku, takže mě aspoň neotravovala žádná auta.

Bílá Voda je známá svým arboretem, jehož nápis svítí už z dálky. Bližší pohled do parku za někdejším zámečkem už tak impozantní není, ale možná to dělá jen letošní nepovedené jaro a uplakané počasí.

V Bílé Vodě mi málem ujel autobus, což by nebyla zase taková tragédie, protože mi pak následně ujel jiný, na který jsem měl přestoupit v Mohelnici. Půlhodinu do druhého spoje jsem však vyplnil příjemně kafíčkem a procházkou po městě. Další autobus už mi neujel a já se domů dostal živ a zdráv, jen o pár minut později.