Šumperák na cestách: Černá stráň, Furmanka, Spálený vrch a vodopád Poniklého potoka

Mapa Fotoalbum
71,3 km

Dnes jsem si dal jednu trasu z archivku, v němž uchovávám slibně se tvářící tipy. Spousta z nich je poměrně ambiciózní a tahle mezi ně patří. Přes jistou náročnost jsem věřil, že budu odměněn krásnými vyhlídkami, a že celá námaha bude stát za to. No, v tomto směru jsem byl asi příliš optimistický, ale i tak to vůbec nebyl zbytečně propocený den.

Včera jsem kolo nechal odpočívat. Bylo zataženo a hodně fučelo, což jsem si sliboval, že dnes nebude. Jo, hovno, přátelé. Fičelo už od rána, a to tak, že když jsem po deváté ráno vyjížděl směr Loučná nad Desnou, prakticky celou cestu jsem jel v brutálním protivětru a místy i na rovině musel řadit absurdně lehké převody. Na druhou stranu, jako příprava na následující kopce dobrý. Fičák byl z velké části utlumen po odbočení z Rejhotic k Přemyslovu. Jede se tam hlubokým údolím, navíc se spoustou stromů, které vítr krotí. Jelikož zde se ale začíná terén citelně zvedat, jízdu v protivětru střídá stoupání a ohledně námahy si objektivně moc nepomůžete. Těsně přes vrcholem Přemyslovského sedla se nachází odbočka z hlavní silnice do lesa. Poznáte ji podle rozcestíku, u něhož se dávám vpravo. Když jsem tu jel před lety naposled, vedla nahoru hnusná rozbitá cesta. Dnes už ji nahradila krásná uzoučká asfaltka, což je dost pohodlnější svezení. Krpál samotný bohužel nijak neumenšuje, to je jasné. Po necelých třech kilometrech od rozcestníku na sedle asfalt končí a pokračuje klasická šotolina. Pro změnu z kopce. Drželi-li byste se cyklotrasy č.6155, dovede vás kolem hory k Annínu u Koutů nad Desnou. Já měl jiný plán a z cyklotrasy odbočil doleva po čemsi, co kdysi mohla být cesta posypaná štěrkem, ale zbylo z ní spíš ztvrdlé bláto proložené menšími kamínky. Stále nahoru, to nemusím zmiňovat, že? Minul jsem lesácký náklaďák a o kus dál ještě takový ten stroj s hydraulickým ramenem, které samo řeže a přenáší klády. Vyhlídka zatím jediná pořádnější, okolo jen les a klesající teploty. Není divu. O kus dál padne tisícovka nadmořské výšky a rozhodně to nebude konečná. Až se objeví nějaký sjezdík, určitě se navleču do větrovky, prozatím se vezoucí v batohu. Les postupně dostává "horštější" charakter. Přibývá kapradí, keříků borůvek a i vzduch je tady jiný, voňavější. Jinak toho moc k popisu není. Stále jen stromy, keře a stoupající šotolinová cesta. Možná bych zmínil potůčky, vlastně vodu jako takovou. Je poznat jak deště v minulém týdnu dodaly krajině vláhu. Podél cesty tečou stružky, z mechu nad cestou odkapávají kapky a vlastně odevšad je slyšet šplouchání, bublání a podobné zvuky. Někde v 1120 metrech nad mořem u rozcestí cesta přechází do sjezdu. No sláva. Již oblečen ve větrovce se pouštím z kopce a užívám si sešup. Zhruba po čtyřech kilometrech mám šanci si zkrátit utrpení, pokračovat ve sjezdu a za chvilku být dole. Zvažuji situaci a rozhoduji se nebýt přizdisráč. Když už jsem tady, vyšlápnu poctivě až na Spálený vrch! Nechávám sjezd sjezdem a opět se škrábu vzhůru, tentokrát okolo kopce Polom a dále ke Spálenému vrchu. Pod Polomem si dělám pauzu na tyčku a ionťák, protože námaha si začíná vybírat svou daň.

Od dalšího rozcestí na Spálený vrch je stoupání zase o něco prudší, ale chce to zatnout zuby, zařadit kašpara a nevzdat se. Už dávno jsem zjistil, že v takových případech udělá víc hlava, než nohy. Přijíždím k chatě Furmance. Nikdy předtím jsem tu nebyl, ale je to nádhera. Chata stojí kousek od hlavní cesty na travnatém palouku, skrze něhož protéká několik potůčků. Je tu dřevěný stolek s lavičkami a kousek vzadu i studánka. Skály na Vozkovi odtud máte jen cca 900 metrů nahoru lesem. Nabral jsem si do bidonu čerstvou vodu, jenže byla trochu oranžově zabarvená a moc se mi do ní nechtělo. Asi dělám zbytečně princeznu, ale lepší být citlivka, než dostat sračku, ne?

Pokračuji ve stoupání. Šotolinu prorůstá stále více trávy a také tu po cestě teče víc vody, takže občas není vyhnutí a musím nějakou tou louží projet. Pravda, člověk přitom sice schytá studenou spršku od plášťů, ale zase má na chvíli pocit, že se aspoň trošku rve s přírodními živly. A to k horskému kolu rozhodně patří! Spálený vrch konečně umořuje poptávku po vyhlídkách. Jak se les otevřel, najednou přes sebou máte celý hlavní jesenický hřeben. Praděd i Dlouhé stráně na vás mávají hned přes údolí. Ve spojení s drsnou horskou krajinou všude okolo je to skutečná paráda. Cesta bohužel dále nikam nevede a kus dále vyhlídky končí. Nezbývá tedy, než se vrátit, ale nevadí. Jednak se pojede z kopce a druhak jsem s tím počítal. Teď pofrčím k rozcestí pod Klínovou horou (vyšlápnout ještě k Vilibaldce se mi už fakt nechce) a pak dolů podél Poniklého potoka do civilizace. U potoka šotolina opět přechází v asfalt, byť znečištěný jemným štěrkem a kus dále přerušený kamenitým úsekem. Vše negativní budiž odpuštěno, protože sešup je to skvělý a budete-li pozorní a bude-li dost vody, narazíte v horní části toku na spoustu nádherných kaskád, o kterých jste nejspíš - jako já - neměli dosud ponětí. Vypíchnul bych dlouhý kamenný schod vedoucí v korytu výrazně zešikma, kde voda vytváří skutečný vodopád. Tipuju, že když je sušší období, tak jej obtéká a musíte tedy mít trochu štěstí, abyste jej nalezli v plné síle. Já dnes to štěstí měl. Pár set metrů níže se ocitám u studánky. Voda z ní prýští bohatým proudem. Křišťálově čistá, ledová a chutná výborně. Hned plním oba bidony. Co nevypiju během jízdy, z toho si udělám skvělé bumbání doma. Nasedám a za chvíli jsem u Poniklého vodopádu. Jak je teď v potoce dost vody, působí mnohem impozantněji, než s pár trapnými stružkami jindy. Tím mám pro dnešek splněno. Spokojený jako želva si užívám výživný sjezd do Koutů, kde se napojuji na hlavní silnici k Šumperku a teď už pro změnu s větrem v zádech uháním domů. Troufám si tvrdit, že dnešek se vydařil.

FOTKY Z MOBILU