Šumperák na cestách: Ze Šeráku přes Vozku a Točník

Trasa 15 km

Předpověď nedělního počasí lákala ku pobytu venku, ovšem věštila i vítr, takže ten pohyb bylo lépe pojmout pěšky, nežli na kole. A jelikož se po dubnových opravách opět rozjela ramzovská lanovka na Šerák, přišlo mi dobré vyrazit tam. Omezit se jen na lanovku by bylo trestuhodnou ignorací a tak je jasné, že k lanovce jsem připojil ještě aktivnější složku.

Na Ramzovou jsem stihl spoj v 8:26 ze Šumperka. Tohle byl vlastně jen autobus do Rudy nad Moravou, kde je třeba přesednout na vlak. Kvůli výluce vlak jede jen do Ostružné, odkud jej suplují náhradní autobusy. Je s tím spojena trocha nepohodlí, ale také chaos, díky němuž jsem se svezl zadarmo, a tak si na něj v zásadě nestěžuji :-)

Neděle, pro mnohé prodloužený víkend - jasná známka, že nebudu sám. Už ve vlaku davy lidí s batohy a značkovými bundami signalizovaly pro všechny samotáře špatné zprávy. Uchýlil jsem se tedy k taktice dav předběhnout, vytvořit si náskok a ten pak udržet. U kasy lanovky jsem sice byl mezi prvními, jenomže ji spouštěli až dvacet minut poté, což bylo dost času, aby mě z autobusů vystoupivší hordy dostihly. Na sedačku jsem se dostal s jakýmisi čerstvě zamilovanými, imrvére tokajícími padesátníky a dělal jim dělal křena až na Čerňavu, kde jsem pak konečně urval místečko jen pro sebe.

Vítr foukal už dole u spodní stanice lanovky a o vedru se také mluvit nedalo. Ovšem ve srovnání s tím jak se věci vyvíjely se stoupající nadmořskou výškou se to nedá srovnat. Což o to, já byl docela připraven, ale experti v krátkých kalhotech či tričkách asi zakusili jesenické klima poněkud intenzivněji. Nárazy větru řádily brutálně a fučák byl sám o sobě ledový. To mi aspoň dávalo naději, že půlka lidí z lanovky se půjde na Šeráku ohřát do chaty a vrátí se zase lanovkou nazpět. Půlka zbylé půlky si procházku zredukuje na sestup kolem Obřích skal a zbytek půjde na hřebeny tak pomalu, že mě nedožene.

Sotva jsem vystoupil, nasadil jsem tedy svižnější tempo, u chaty Jiřího se zastavil jen na fotku, a zamířil po červené ke Keprníku. Pohled nazpět byl příznivý - nikde ani živáčka. Všichni buď seděli na chatě, nebo se loudali. Za chvilku jsem byl konečně sám, nepočítám-li těch pár jednotlivců jdoucích v protisměru. Teprve pod vrcholem Keprníku jsem dohnal jakousi turistku s velkou červenou krosnou a trekovými holemi. Na vrcholové skále pobývala rodinka s asi desetiletými dětmi, ovšem dlouho se nezdržovali. Není divu. Vždyť i já měl občas v poryvech větru problém udržet rovnováhu. Následuje kamenitý sestup a pochod lesem k rozcestníku na Trojmezí.

Turistku a červenou krosnou jsem vždycky průběžně dohonil, během focení dohonila ona mě, až jsme se za Trojmezím dali do řeči a šli spolu pár dalších kilometrů. Karlovarská holčina, momentálně z Prahy se prý chystá na trek do Norska a v Jeseníkách piluje kondičku. Klobouk dolů! Šlapala více než dobře a to dokonce z Ramzové na Šerák nepoužila lanovku (jako já - máčka), ale vyběhla to po svých. A já se stydím, že jsem se ani nezeptal na jméno. No nic.

Z Trojmezí po žluté na Vozku. Zase dost lidí, takže jenom krátká kochačka a poté už prudký sestup lesem po zelené značce. Na cestě je pár podmáčených míst, ale jinak paráda. Nejvíce se mi však líbilo údolíčko, kde teprve jako malý potůček kousek od pramene protéká Hučivá Desná. Tok přemosťuje malá dřevěná lávka, načež pěšina zase stoupá a občas nabídne nějaký ten výhled po pravici. Bohužel se zdá, že za tyto výhledy můžeme děkovat polomům po vichřici. Během chůze jsme také museli překročit několik vyvrácených stromů ležících napříč stezkou.

Na sedle Pod Vřesovkou jsme se se spoluturistkou zase rozloučili. Ona pokračovala na nocleh k Pradědu, já po žluté k rozcestí Pod kamenným oknem. Kolem Vřesovky je vždycky lidí asi nejvíc. Je to sem blízko z Červenohorského sedla, studánka je atraktivní místo a vede tam pohodlná cesta. Hodně se mi tedy ulevilo, když jsem vykročil po zelené značce dolů k Točníku. Odlehlost od hlavních tras a rovněž i náročnost přístupu slibovala, že takový Václavák jako na předchozí etapě už nepotkám.

Terén nyní bude až do konce pouze klesat a lišit se jen v tom jak prudce padá dolů. Začátek pohoda. pěšina borůvčím, sem tam nějaký šutr nebo kořen. Poté nízký porost vystřídá normálně rostlý les, kde potěší několik pěkných scenérií viděných buď pasekami nebo prostě mezi stromy před sebou. Na chvíli se jde i trošku otevřenějším místem, po levici tam stojí menší skalka, ale hned na to se zase prochází hustým lesem, který dávno ztratil svůj divoký horský charakter.

Ke skalám na Točníku zbývá posledních 200 metrů, na což upozorňuje i dřevěná šipka. Vlastně jsem nepochopil k čemu tam ta šipka slouží, neboť kdo se bude držet značení, skálu minout nemůže. Točník je hora s vrcholem v 1143 metrech a skály najdeme o něco níže na její severní straně. Určitě jsou zajímavé, na druhou stranu se po horách najde dost větších a vizuálně atraktivnějších. Hlavním lákadlem tu je výhled (viz. foto v úvodu článku). Na skálu není problém vylézt a najít si tu pohodlné sezení. Panorama je omezeno na severní až severovýchodní stranu. Vidět lze až do Polska, samozřejmě k městu Jeseník, Priessnitzovým lázním nebo rozhledně na Zlatém chlumu.

Po uklidňujícím a příjemném rozhlížení přichází na řadu mnohem drsnější zážitek. Hned pod skalou vede pěšina tak prudce, že spíš padá ze svahu. Místy je to celkem "o držku" nemluvě o tom, že kolena ani svaly stehen či lýtek vás za tohle také chválit nebudou. Značka na dvou místech protíná asfaltovou silničku, ovšem vždy jen na chvíli a pak se zase s prudkostí sobě vlastní noří do lesa. Až kus nad Filipovicemi, zhruba v místech styku zelené značky s modrou, se situace vylepší. To už se mi nožičky klepaly jako ratlíkovi.

Zdecimován únavným sestupem, začal jsem podléhat pokušení si cestu zjednodušit a na autobus dojít do bližších Filipovic, než abych se vláčel až do Domašova. Naštěstí se ukázalo, že časově bych přesto mohl šul-nul zvládnout původní delší variantu a nenechal jsem se zviklat chvilkovou slabostí. Po modré to vycházelo na čtyři kilometry, do odjezdu autobusu asi hodina - prostě tak akorát. U Keprnického potoka už jsem šlapal po asfaltu a mrzí mě snad jen opomenutí odbočky k nedalekému lesnímu hřbitovu. Už dřív jsem se tam chtěl podívat. Teď jsem šel okolo a zapomněl na něj. To naštve, ale aspoň mám cíl na příště.

Les se brzy rozestoupil a silnička protínala rozlehlé louky s nádhernými panoramaty po všech stranách, takže tahle etapa byla vyloženě radost. Skoro se nechtělo věřit, že ještě před chvílí jsem promenoval po vrcholech těch kopců za sebou. Nyní jsem byl v jiném světě. Dávno jsem svlékl bundu a nechal si jen krátké triko. Vítr nefoukal tak silně ani tak studeně. Na autobusovou zastávku u obecního úřadu jsem dorazil s dvacetiminutovým předstihem. Čekání mě ale přestalo brzy bavit, tak jsem se rozhodl přejít něco přes kilometr k zastávce sousední. Bělá pod Pradědem / Domašov, kostel. Tam do odjezdu zbývalo minut pět, což je ideál. Dle jízdního řádu měl autobus do Šumperka dojet v 15:15, bohužel nějaký idiot s motorkou při bouračce na půl hodiny zablokoval cestu z ČH sedla. Nechci se dotknout slušných motorkářů, ale po rekonstrukci silnice přes "Červeňák" se tato stala místem, kde se motoidioti předhánějí tom, kdo bude nebezpečnější sobě i okolí. Tohle byl nedělní vítěz. Bez ohledu na drobný závěrečný zádrhel se akce povedla. Za chvíli mi končí dovča, ve středu jdu zase makat, tak mě těší, že to nebyl promarněný čas.

Na závěr ještě pár ilustračních výcvaků z foťáčku (Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm)