Dlouhé stráně 2018

Mapa jpg / Fotoalbum               Ujeto 65,89 km / Čistý čas 3:24 / Průměr 19,33 km/h

ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - KOUTY NAD DESNOU - DOLNÍ NÁDRŽ PVE - U KAMENNÉ CHATY - POD HORNÍ NÁDRŽÍ PVE - HORNÍ NÁDRŽ PVE DLOUHÉ STRÁNĚ - U OKENNÍ ŠTOLY - VYHLÍDKA - BRANKA - VERNÍŘOVICE - SOBOTÍN - PETROV NAD DESNOU - RAPOTÍN - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK

Výjezd na Dlouhé stráně se již před lety zařadil mezi takové každoroční klasiky, které je třeba absolvovat. Vezmu-li v potaz předchozí dva roky, letos to vyšlo lépe a také relativně brzy. Tak nějak jsem doufal v menší počet lidí, když je 1.máje a všichni by se měli muckat pod stromem. Tenhle předpoklad těžce neklapl, nejspíš si to každý odbyl včera nebo odbyde později. No nic.

Vyjížděl jsem něco málo po desáté dopoledne, protože bylo třeba pobýt s rodinkou, která se posléze odebrala do města na prvomájové oslavy. Pro mě byl klid na horách mnohem lákavější atrakce, než kravál od kolotočů a davy lidí.

S ohledem na čekající krpál jsem zvolil taktiku nejmenšího počátečního zničení. To zahrnovalo mimo jiné i mnou neoblíbenou rovinku od Velkých Losin k Loučné nad Desnou. V Loučné kousek uličkami bokem, ale nakonec zase po hlavní.

Jízda do Koutů nad D. zabrala něco kolem hodinky. Za obcí je ještě jedna otravná, 1,5 km dlouhá a mírně stoupající rovinka.

Na konci této rovinky najdeme parkoviště, autobusovou zastávku Kouty nad Desnou/Most, silnici 1.třídy na Červenohorské sedlo a dvě silničky mířící doprava. Já pojedu bližší z nich, kam vyrážejí i další lidé vylézající ze zaparkovaných aut. Ne všichni působí dojmem sportovců (já dost možná taky ne), nicméně neupírám jim body za snahu.

No a tady výšlap opravdu začíná. Podle rozcestníku je to ke spodní nádrži 5,5 km, k rozcestí Pod horní 11,5. Zdálo by se tedy, že u spodní nádrže má člověk půlku za sebou, jenže nemá. To je takový nepěkný žertík nezahrnující fakt, že od rozcestí Pod horní nádrží je to k nádrži samotné dalších 2,5 km pořádného stoupáku. První etapa probíhá celkem pohodově a není vlastně ani prudká, nepočítáme-li poslední kilometr před spodní přehradou. Jede se v sevřeném údolí kolem hučící říčky a je na každém jak se přitom zaměstná.

Za začátek zmíněného prudšího úseku lze považovat rozcestí s cedulí a vyznačenou odbočkou k elektrárenským budovám nebo - v našem případě - doleva k přehradě.

Někdo by mohl mít tendence si spodní nádrž idealizovat či porovnávat s její kolegyní pár set metrů výše. V reálu je na hráz zákaz vstupu, kamenité břehy nijak krásně nevypadají a výhled při jízdě okolo částečně zakrývají stromy.

K vodě se nedostanete ani z druhé strany. Tedy teoreticky ano, ovšem jen přes závoru se zákazovou cedulí. Ale je to první důležitý bod na trase. Za další považuji zatáčku u vodopádu a rozcestí Pod horní přehradou. Osobně mi psychicky pomáhá dělit si dlouhé cesty na menší dílky. Dosažení každého z nich potěší a dodá potřebnou vzpruhu.

Přichází nejotravnějších 4,5 km. Napravo se sice nacházejí krásné scenérie, většinu jich ovšem až na pár výjimek zakrývá porost. Je tu pár jakštakš pohodlných, ale i citelně prudkých částí. Nezbývá než zatnout zuby a šlapat.

Někde v půlce tohoto otravného úseku najdeme po levé ruce docela hezký vodopád. Jeden z mých záchytných bodů. Vlastně jde spíš o kaskádu na potoce Jezerná a o něco níže v údolí je prý ještě jeden efektnější. Tam je bohužel přístup zakázaný.

Rozcestí Pod horní nádrží před lety dostalo dřevěný přístřešek, kde jsem se již předloni marně schovával před deštěm. Tentokrát bylo počasí mnohem lepší, dokonce ani tak nefoukalo jako loni, byť vítr vál citelně, studeně a obloha se stačila zatáhnout. V příkopech pořád tají zbytky sněhu.

Na řadu přicházejí náročné a někým dost možná nečekané 2,5 km do cíle. Troufnu si tvrdit, že je to nejúnavnější část celého výjezdu. Člověk je utahaný předchozími kilometry, vítr fouká ještě víc a sklon silnice rovněž narostl. Náplastí jsou konečně častější a volné výhledy do kraje.

Hned se ukáže kolik jsme toho stačili nastoupat. Od křižovatky u vstupu do servisního tunelu k chatě pod hrází zbývá už opravdu posledních cca 380 metrů.

U chaty stojí již pár let kiosek  s občerstvením pro turisty i "turisty", kteří se sem nechávají vyvézt mikrobusem z Koutů nebo od lanovky na Medvědí hoře. Díky snadné dostupnosti se to tady mění v menší Václavák a pocit pobytu na horách je tím silně degradován. Určitě jsem si na to stěžoval už dříve a ani teď si nemůžu pomoct.

Po nijak vydatné klobáse a dvou deci kofoly za třicet kaček se jdu podívat nahoru na hráz. Vody je v ní málo a fučák dělá na hladině vlny. Chladem mi mrznou ruce i tělo, byť jsem si předtím přioblékl dres s dlouhými rukávy.

V těch davech lidí mě procházka okolo nádrže ani moc nebaví a v půlce se vracím zpátky ke kolu zamčenému u kiosku.

Natahuji dlouhoprsté rukavice, které jsem si vzal prozřetelně s sebou a mířím kolem Okenní štoly na Malou Jezernou. Když už jedu na mtb, nebudu se vracet zase po silnici. Navíc je to tady méně zalidněné a po povrchu ztvrdlé hlíny to frčí taky pěkně.

Výhledy do krajiny jsou alespoň jiné než při výjezdu nahoru, což beru jako vítanou změnu.

Po krkolomnějším sjezdu k rozcestníku Vyhlídka je třeba jet ještě o něco opatrněji, neboť hlínu střídá posyp makadamu a mimo to se kolem povalují kusy vyvrácených stromů. Následky vichřice ze začátku dubna se sice podařilo z velké části odstranit, opatrnost je však stále potřeba. Na pokochání proto raději zastavuji a během jízdy pro jistotu hlídám cestu.

Od rozcestí Branka již najíždím na asfalt. Dá se frčet rychleji, leč pořád to chce mít ruce připraveny na brzdách. A brzdy v pořádku, to dá rozum. Sám jsem včera koupil nové destičky, protože přední brzda se starými sjetými skoro nebrzdila. Níže se silnička zakroutí doprava a vede již údolím podél toku říčky Merty. I zde upozorňuji na výskyt několika zrádných míst, zejména lávky v prudkých zatáčkách plné štěrku. Raději jeďte pomaleji, dívejte se dál před sebe a sledujte možná rizika, než abyste frčeli jako blesk a někde se rozflákali.

Po příjezdu do Vernířovic si můžeme oddechnout. Je tu mnohem tepleji než na horách, takže svlékám dlouhý dres a rukavice měním za ty s uříznutými prsty. Silnici kryje krásný nový asfalt, nyní už si budu jenom užívat jízdu. Z Vernířek mířím kolem lomu Kožušná k Sobotínu a vikýřovickými uličkami do Šumperka. Doma jsem po nějakých čtyřech a půl hodinách od startu s tím, že kochání, odpočinek, sváča a procházka po hrázi z toho zabraly celkově kolem hodiny. Pro letošek mám tento bod splněn.